Tůma Přeloučský

 

Tůma Přeloučský

  ∗1435(±) Přelouč  ÷   †23. 2. 1518 Přerov


I. Původ a prostředí rodného města

Tůma Přeloučský vzešel z Přelouče. Narodil se tu po skončení válek husitských asi roku 1435, ne však později než roku 1440.

Přihlédněme k prostředí, v němž vzešel. Není bez významu. Tehdy — po zevní stránce — Přelouč byla malým poddanským městečkem a patřila známému husitskému pánu Diviši Bořkovi z Miletínka, jenž sídlil na Kunětické hoře. O něco později Jiřímu Poděbradskému. Městečko prostíralo se uprostřed žírné polabské roviny na opukovém návrší kolem farního kostela sv. Jakuba, založeného již r. 1163. V těsné blízkosti pod městem teklo Labe a městem procházela od nepaměti jedna z nejdůležitějších dopravních tepen, stezka Trstenická.

V době předhusitské rodiště Tůmovo patřilo ke zboží nedalekého benediktinského kláštěra v Opatovicích nad Labem. Obyvatelé přeloučtí, byli to napořád samí prostí lidé práce, měli patrně s klášterními pány nedobré zkušenosti, neboť na počátku husitského hnutí město zbavuje se vlády klášterní a ve svém celku se hlásí k víře podobojí, ano víc: otevírá své brány bratrstvu táborskému. Postavilo se tak za radikální program husitský a tento svůj postoj krutě odpykalo. Neboť vzápětí nato, bylo to 14. ledna 1421, strana pod jednou ve velké síle nočního času přepadla Přelouč, způsobila krveprolití a nadto ještě tehdy 125 přeloučských zajatců v čele s knězem Valentinem odvlekla s sebou do Kutné Hory. Ti všichni skončili jako nekompromisní zastánci věci husitské v šachtách kutnohorských. Strašná událost lednová znamenala pro město hroznou ránu, ale úroveň jednou dosažená byla udržena a zachována i potom v dalším vývoji.
Vidíme to na nástupci Valentinově, jímž byl kněz Antoch Přeloučský. Byl to dobrý kněz, muž širšího rozhledu a zájmu. Svědčí o tom po něm zachovaný jeho latinský brevíř z r. 1415, chovaný dnes jako vzácná památka v Národní univerzitní knihovně v Praze. Jako čtyřicetiletý si Antoch v tomto brevíři r. 1422 zapisovati zápisky a poznámky a pokračoval v nich po deset let do r. 1432. Není jich mnoho. Ale některé mají neobyčejnou historickou cenu svou přesností a novostí. Všímají si nejvíce východních Čech. Co převládá, jsou zprávy o bitvách a válečných jízdách husitských.

Také jest třeba ještě vzíti v úvahu zasazení Přelouče do širšího celku národního. V jejím blízkém sousedství byla za časů Tůmových dvě krajská města, Hradec Králové a Chrudim, byla tu dvě královská města Čáslav a Kolín, bylo tu druhé město po Praze Kutná Hora. Šlo tu o husitská města s vyvinutým životem a ruchem.

Byla tedy stará Přelouč věrně husitská. Její husitství nebylo izolovaným ostrovem, ale bylo zapojeno do národního celku. A z této Přelouče, z malého, prostého a drobného lidu přeloučského vzešel velký syn Tůma. Tento jeho původ jako by jej poznamenal na celý život. Až do nejvyššího věku zůstává mužem hluboké niterné víry a přitom sám prostým člověkem s opravdovým smyslem pro malé. Drobné a prostí lidi. Jim se také věnoval, s nimi žil, jim sloužil a jich se znovu a znovu zastával.
S těmito lidmi se Tůma nalezl a mezi nimi vyspíval z jinocha v mladého muže. Tehdy se vyučil krejčovskému řemeslu a toto povolání měl společné s přímým zakladatelem Jednoty Bratrem Řehořem. I když je později nevykonával, jistě se mu znalost řemesla hodila výborně. Bylo to existenční zajištění bratrských kněží pro případ pronásledování.


II. Rozhodný obrat v jeho životě

Tůma byl z kořene husitského a rodem víry podobojí a v ní vyrůstal až do jinošských let. Tehdy Jednota jako církev neexistovala, ale byli i tu po naší vlasti rozeseti ti, z nichž Jednota pak vzešla. Byly to skupiny vážně nazírajících a opravdových husitů, lidé duchovně probuzení a důslední, velmi těžce nesoucí upadlý stav české církve podobojí, jež sice provedla určité reformy dle Písma, ale pak ustrnula na poloviční cestě. Nebyla pro ně ani ryba a ani rak. Bída církve podobojí se jich osobně dotýkala. Byli to lidé zároveň kritičtí, ale i hledající a toužící, kteří s úzkostí řešili otázky svého svědomí, hlavně pak otázku dobrých kněží. Těchto kněží, kteří by jim mohli s prospěchem přisluhovat, viděli kolem sebe málo. Všichni tito hledající po táborském způsobu se nazývali bratry a sestrami. Jejich hnutí v samém počátku stalo se obrodným kvasem.
V dějinách Jednoty Bratrské rozhodující datum je rok 1457, kdy skupina Bratří, vedených Řehořem, opustila Prahu a usadila se daleko ve východních Čechách, v opuštěné vsi Kunvaldě u Žamberka. Ale již tři roky předtím, tedy 1454, se Tůma ocitl mezi Bratřími a od té doby jeho mysl formuje pronikavým způsobem českobratrství.

Tehdy měli i Bratří ještě rezervovaný postoj k vyššímu vzdělání. I je ku podivu, že mezi nimi se naskytla snaživému Tůmovi, krejčovskému tovaryši, možnost naučit se velmi slušně latinskému jazyku. Snad to bylo na některé městské husitské škole. Znalosti latiny dobře využíval pro sebe, ona mu otevřela přístup k zdrojům vzdělání, jmenovitě k patristické literatuře, a tak umožnila mu čísti a promýšleti církevní otce jako byl Dionysius Areopagita, Jan Zlatoústý, Hilarius a Cyprian. Důkladně, také ovládal latiský Dekret Gratianův. Měl tedy Tůma i církevně právnické vzdělání, jež si osvojil soukromou pílí. Je také zpráva, že se vyznal v lékařství, věc to i u jiných předáků bratrských ne neznámá.

Že už mladý Tůma měl ve velké oblibě jako ostatní husité a Bratří písmo a z něho vycházel, můžeme posoudit zejména z toho, že on mezi latinskými spisovateli zvlášť ovládal velkého středověkého vykladače písma Mikuláše z Lyry (†1340). A lze posoudit i z hojných a případně položených odkazů na Písmo v jeho spisech. Tyto spisy na mnohých místech biblickými odkazy přímo vyplývají.

V tom ovšem byl Tůma samouk, vyznačující se velkou pílí a pracovní kázní. Ve vznikající Jednotě tento mladý muž svými vlastnostmi na sebe upozornil a Bratří z něho zrak nespustili. Pokládali ho za jednoho z nejlepších. Měli k němu důvěru. A on ji nezklamal.
Neboť o deset let později, r. 1467 na památné synodě bratrské ve Lhotce u Rychnova, Tůma se pojednou ocitá mezi kandidáty, z nichž měli býti vybráni první duchovní osamostatňující se Jednoty. Užito bylo losování a los, o němý tehdy Bratří věřili, že je výrazem Boží vůle, určil, aby kněží byli tři. Toto jsou jejich jména: Matěj Kunvaldský, Eliáš z Chřenovic, a Tůma Přeloučský. Z nich právě nejmladší Matěj Kunvaldský, sedlákův syn, obdržel prvenství a pověřen světící hodností (biskupským úřadem). Eliáš, povoláním mlynář, a Tůma stáli za Matějem, ač byli starší. Nejvýše z těch tří nadáním, rozhledem a vzděláním stál právě Tůma, jenž se touto volbou přiřadil k vůdcům proslulé zakladatelské generace bratrské na dobu celých padesáti let.
Přijetím volby duchovenské osvědčil Tůma osobní statečnost. Co se stalo na synodě r. 1467, byl odvážný čin, a to jak těch, kteří kněze volili, tak i těch, kdo kněžství přijímali. Neboť středověké zákony smrtí trestaly ty, kdo by se stali duchovními, aniž dříve přijali posvěcení z rukou římského biskupa.

III. Tůmova duchovenská a budovatelská práce v Přerově

Jako nově zvolený kněz měl Tůma brzy příležitost prokázati své mimořádné znalosti. Již na jaře 1468 začínají Bratří svou korespondenci s Rokycanou, v níž se snažili ideově zdůvodnit osamostatnění, čili jak se tehdy říkalo, své odtržení od církve, a to jak římské, tak podobojí. Autorem sedmi proslulých listů, které o té věci jednaly, byl nepochybně Bratr Řehoř, mezi jeho spolupracovníky nejpřednější podle hodnověrné tradice byl však Tůma.

O místě duchovenské působnosti Tůmovy hned po jeho zvolení nevíme nic bližšího. Jen probleskuje zpráva, že krátký čas pobýval jako kněz i na Přeloučsku a měl tu hádání o platnosti bratrského kněžství s farářem pod obojí z Bělé, což bude dnešní Bělá Rohovládova To by ukazovalo na příslušníky Jednoty v Přelouči a v okolí, zejména patrně v Bělé. Možné to je, neboť se s Bratry shledáváme v dalších desítiletích dále za Bělou v Chlumci nad Cidlinou.
Nejpravděpodobnější výklad příčiny kusosti zpráv o Tůmovi je ten, že za nedlouho po tom, co se stal duchovním, odešel do nového prostředí na Moravu, aby ta organizoval Jednotu, neboť i tu byla půda připravena a možnosti nemalé; jistě již 1470 a 1473 zde byl, neboť se nezúčastnil disputací v Praze. Odtud jeho doživotním působištěm se stal husitský Přerov, ležící v srdci Moravy a pomalu povstávající z destrukce způsobené válečnými událostmi. V době příchodu Tůmova (neznámě rok příchodu) Přerov patřil jako zástava proslulému Ctiboru Tovačovskému z Cimburka, jenž město postoupil r. 1470 Albrechtu Kostkovi z Postupic. O dalších pět let později r. 1475 město převzal do zástavy Vilém z Pernštejna, známý svým vlivem a svou snášenlivostí. Za těchto pánů začali se v městě objevovat členové Jednoty v počtu postupně větším a to nejen mezi obyvatelstvem nižších vrstev, ale i mezi zámožnějšími. Ze všech měla vrchnost hospodářský prospěch, a proto se tu Jednota mohla nerušeně vyvíjet, takže po r. 1478 objevuje se tu kněz Jan Chelčický, člen úzké rady, jenž zde 1484 zemřel. A Bratří byli nejen v Přerově, ale i v okolních městech. V Hranicích vznikl bratský sbor již 1467.

Když Vilém z Pernštejna začal r. 1479 osazovati v Přerově hradní kopec, od roku 1438 do té doby kromě hradu neobydlený, nové obyvatele – byli to převážně Bratří – osvobodil nejen od daní, ale hlavně ode všech úřadů a povinnosti vojenské, jak to odpovídalo tehdejšímu zásadám bratrským. Tu na hradním kopci bratrský sbor obnovil starý opuštěný kostelík sv. Jiří. Ale už 1498 zakoupili si Bratří u dolní brány směrem K Šíravě dům, jenž se stal pak sídlem duchovní správy a bydlištěm Tůmovým. Jaké místo zaujal tento přerovský sbor mezi ostatními sbory Jednoty, patrno z toho, že se tu v desítiletí od r. 1490 do r. 1500 konalo neméně než pět synod bratrských.

Přerov se tedy stává za Tůmy důležitým střediskem a ohniskem Jednoty na Moravě. Tůmy za spolupráce Bratří položil tu solidní základy k dalšímu vývoji sboru, opatřeného nyní ještě dalším správcem v osobě Martina Krčmy (zesnul r. 1516). Za Tůmy byl pravděpodobně položen ještě i základ k bratrské škole a špitálu v Přerově.


IV. Tůma v čele Jednoty bratrské

Všecka posavadní práce Tůmova v Přerově byla práce tichá, při tom však intenzívní. Škoda, že není o ní přímých záznamů. Byla to doba usilovného zasévání.
Na veřejnost dostává se jméno Tůmovo až zase v kritickém roce 1494, kdy se sešla památná synoda v Rychnově, na níž padlo definitivní rozhodnutí, jako cestou Jednota nadále půjde. Nastal přelom.
Neboť až do té doby prvotní Jednota svůj zájem a svou pozornost ve smyslu odkazu Chelčického a pod vlivem Bratra Řehoře převážně soustřeďovala na Kristovo kázání na hoře a kladla důraz na přísné, dokonalé plnění přikázání tohoto kázání. Vyložila si je v tom smyslu, že se bude uzavírat v nedůvěře svému okolí a vnějšímu světu. Její praxe byla zabarvena asketicky. Téměř i vody se báli Bratří dosyta napíti, aby nechybovali. Žili v odloučenosti a jakoby v rezervaci. To ovšem nebylo zdravé ani pro ně, ani pro okolí.

Nyní však proráží nový směr, když byl překonán sklon k výlučnosti a izolaci. Jednota si počíná uvědomovací svou odpovědnost za národní celek, doléhá k ní volání zástupů na jedné straně a na druhé straně inteligence, nespokojených se současnými poměry. A tak nastává odklon — stalo se tak bez otřesů — od strohé odříkavé praxe, která chtěla až křečovitým úsilím dosáhnouti dokonalosti. Poznává se marnost odloučenosti od veřejného života a utečenectví ze světa. Znovu promýšleno písmo, vzhledán jeho správný smysl a nastoupena odhodlaně cesta nového vyznavačství před tváří všech. Bolestný problém byl vyřešen.

Česká věda dějepisná až doposud mluvila o tomto obratu z r. 1494 jako o zesvětštění Jednoty. Není to dost správné. Rozdíl je nyní v tom, že Bratří zaujímali k veřejnému životu a jeho povoláním nové kladnější stanovisko, ale jinak ovšem i nadále kriticky a bděle vystíhali se toho, co narušovalo jejich víru a čistotu jejich života.

Tůma jako milovník starých řádů a jako muž v jádru prostý a jednoduchý nerad viděl tento proces, doprovázený bolestnými spory, napětím a roztržkou. I když se sám klonil k větší stránce, pokoušel se prostředkovat mezi oběma stránkami a uchránit Jednotu před rozkolem. Pak ustoupil do ústraní. Ale novému směru, jenž byl veden mladšími lidmi, záleželo velice na tom, aby byl právě Tůma získán. I vidíme, jak dva vůdčí bratří Lukáš a Táborský jsou za ním do Přerova a nakonec jej získávají, ač ne lehko. Dal se přesvědčit podobně jako další člen zakladatelské vůdčí generace Eliáš Chřenovský. Jen Matěj Kunvaldský zůstal stranou, ale Tůma a ostatní s ním udržovali přátelské styky a když ochuravěl, přijal od něho Tůma a Eliáš podle původního dojednání ordinační pravomoc. Když pak roku 1500 Matěj Kunvaldský zemřel, rozhodnuto, aby nadále v čele Jednoty stál nikoliv jeden duchovní s pravomocí světící, ale úzká rada, v níž k dosavadním Bratřím Tůmovi a Eliášovi přistoupili další dva, vybavení také světící pravomocí. Jednotu pak nadále spravovala úzká rada se čtyřmi biskupy. Jim ovšem v čele stál sudí. Tohoto místa se dostalo r. 1501 Bratru Tůmovi a zůstalo mu až do jeho smrti. Tak stanul v čele Jednoty na nejvyšším místě správcovském.


V. Tůma volán k obraně Jednoty

S novým úřadem přibyly Tůmovi nové nesnadné povinnosti a úkoly širšího rozsahu. Jednota za půl století své existence silně vzrostla. Pronikla do českého lidu a získala četné vlivné jedince. To alarmovalo protivníky jmenovitě na straně římské, aby zaútočili. A zaútočili prudce. Proti Bratřím nesmlouvavě a příkře vystoupil vzdělaný humanista Dr. Augustin Käsenbrod, sekretář královské české kanceláře.

Ten v udavačském dopise upozornil krále Vladislava, že Pikarti, jak Bratry nazývá, nejsou hodni, aby je při upálení strávil ušlechtilý živel ohně, ale aby je roztrhala a sežrala nejdivočejší zvěř a psi slízali jejich krev. Takové měli Bratří protivníky na místech nejvyšších.

Mezi ně patřil i dominikán Henricus Institoris, poslaný papežem Alexandrem VI. na Moravu se speciálním posláním inkvizitora, tj. jehož úkolem bylo vyhledávat kacíře a potírat je. Zde se mu dostal do ruky spis Chečického O šelmě, v němž se ve 4. kapitole přirovnává římská církev k apokalyptické nevěstce. Institoris byl informován, že autorem tohoto spisu byl švec, který spis diktoval synovi a rozdělil jej v kopyta, namísto kapitoly. I psal proti tomuto spisu. Ale nezůstal jen při tom. Vědom jako učený doktor své převahy, vyzval kostelními vyhláškami Bratry k veřejnému hádání o víru v Olomouci. Došlo k němu v zimě 1500–1501 v dominikánském klášteře u sv. Michala. Bratři poslali sem své zástupce v osobě Tůmy Přeloučského a bakaláře Vavřince Krasonického z Litomyšle, předního člena Jednoty v Čechách.

Institoris na tomto hádání měl namířeno hlavně na Přerov a Litomyšl, hlavní sídla kacířská a mnohými řečmi přesvědčoval Bratry o jedinečnosti vyvoleného Říma a o svatosti církve římské. Dokazoval ji zvláštní, ano zázračnou svatostí mnohých mnichů, mužů i žen v Itálii, jejichž činy byli předstiženi i apoštolové. Bratří neměli v Olomouci úspěchu, ale Institoris byl překvapen pohotovostí a rozhledem jejich zástupců. Jmenovitě Krasonický vzbuzoval jeho zájem. Ale i Tůma přemáhal pohotově svého protivníka. Podle Jafetovy zprávy v Hlasu strážného Tůma přehádal inkvizitora a dovedl mu to místně, že přijímání pod obojí je nutné.

Jinak inkvizitor cestoval po Moravě, všude pak kázal, disputoval a psal proti Bratřím. Přitom neváhal užívati proti nim nejhorších pomluv a nesmyslů. Není náhodou, že neprodleně po své disputaci v Olomouci vydal proti Bratřím dva spisky. Jeden z nich je r. 1501 v Olomouci vydaný Romane ecclesie fidei defensionis clipenm adversus Waldensium seu Pickardorum heresim (Štít vyznání víry římské církve proti kacířství valdenských či pikartů). V prologu píše ostře proti Valdenským (Bratřím), kteří převyšují svými bludy vzteklost všech kacířství a jsou tak nakažliví, že ostatní bludaři než by se vrátili v jednotu církve svaté, zaplétají se do ďábelských jejich bludů. Institoris dodává, že někteří odstoupili od Bratří k církvi římské a přísežně při tom pravili: neznalí čtení vstoupili do této sekty, ale hned uměli všecko čísti. Neboť musili otevříti ústa směrem k východu, ale nesměli se znamenati svatým křížem, ale jen s otevřenými ústy očekávali příchod mouchy. Jakmile moucha vlétla do úst a zmocnila se těla, hned takový uměl všecko čísti, ač ne vždy rozuměl. Institoris přičítá Bratřím, že jsou všichni posedlí ďáblem a že jejich sbory jsou sviňské stáje.

Vyhlášený inkvizitor Institoris, poslaný k nám s tolikerými nadějemi papežské strany, dlouho si na Moravě nepobyl. Neboť r. 1502 tiše odchází, aniž čeho pořídil. Jeho poslání pochopitelně končí bez úspěchu.


VI. Tůma brání jednotu perem

Teprve ve stařeckých letech svého života věnoval se Tůma činnosti spisovatelské, namnoze z povinnosti svého postavení a úřadu. Byl k ní okolnostmi donucen. Napsal několik vtipných a ironických spisů na adresu protivníků a škůdců, kteří Jednotu nepřestávali napadat. Tíha obrany arci spočívala na jiných Bratrech mladšího pokolení Lukášova v Čechách. Tůma až dosud řešil v Jednotě záležitosti spíše jen drobnější. Avšak přesto podíl jeho na obranných akcích je pozoruhodný.

Tůma Přeloučský spolu s Vavřincem Krasonickým a Lukášem Pražským jsou nejpřednější spisovatelé Jednoty v prvních třech desetiletích 16. století. Usilovné spisování bylo nezbytné v církvi tak rozptýlené a napadané, bylo nutné u církve, která nemohla a nechtěla donucovat, ale jen přesvědčovat váhou a silou důvodů. Jako spisovatel Tůma vyniká jasností, prostotou, vtipem a humorem. V tom nezapřel v sobě Přeloučana. Jazyk spisů Tůmových je jadrný a výrazný, jako byl u Bratří vůbec. Známých prací Tůmových je nyní pět. Nahlédněme do nich.
Z roku 1502 pochází velmi sympatický Spis panu Albrechtu ze Šternberka a na Lukově, nazvaný příznačně O původu Jednoty a chudých lidech. Je to snad jeho nejlepší práce. A co na ní překvapuje na první pohled, je důkladná znalost české historie a sociálních poměrů u nás, doprovázená také skvělou znalostí Písma. Podnícen útoky římského faráře v Holešově, kde Bratří přibývalo, píše Tůma panu Albrechtovi o původu bratrském, že je z Boha a ne z lidí, a o kněžích církve římské a o její svatosti. Spisu mimořádné ceny pro nás dodává to, že Tůma připojuje k němu velmi potřebný kus, totiž ponaučení vrchnosti o chudých lidech, nad nimiž vrchnost tvrdě k jejich škodě panuje.

Tůma hluboce cítí s utištěným lidem a žaluje, jak vrchnosti nezacházejí s poddanými lidsky, ale je obtěžují nespravedlivými robotami a divnými platy, znovu vymyšlovanými, takže chudí lidé nevědí, co dělati s takovým obtížením. Jedni stóní a k Bohu vzdychají a druzí klnou, rotí se, zlořečí a pekla prosí pánům svým. Pak-li se ke králi z nouze utekou a ten jim dá list jejich pánům, aby jich nechali při spravedlivém, tu je páni uhánějí a chlapů a zrádců nadají. A pán je vsází do vězení a některé odře co lípu, a potom bude dvakrát hůře. V psaní Tůmově nejenom páni, ale i zbohatlá církev dostane svůj díl: Taktéž dělají i biskupové, opatové, kanovníci, a mniši, kteří mají nadání, kláštery, panství, i jiní kněží … a někteří v tom ještě jiné světské pány převyšují v takové ukrutnosti. Chudému bude milosrdenství ukázáno, ale mocní mocné muky trpět budou. Jestliže církev tak ráda vydává klatbu, ať ji vydá především na ty, kteří utiskují a odírají slabé. V obraně Jednoty a chudého lidu robotného ťal Tůma do živého a přešel k útoku, když řekl, že papež s kardinály a jinými preláty v řeči Pána Ježíše nezůstává a přikázání božích neplní. A když tak jest, byli bychom velmi nemoudří, kdybychom chtěli Pána Boha poznati skrze ty, kteří ho sami nepoznali. A na konec nejenom k pánům a k církevní vrchnosti, ale i na adresu samého krále Vladislava apeluje Tůma, když ho vážnými slovy žádá, aby král jako ochránce práva nedovolil vzbuditi nátisku Bratří a přihlédl k chudině, aby se jim dálo spravedlivě od jejich pánů.

Z tohoto psaní Tůmova je jasné, jak Jednota bratrská byla zakořeněna byla v dělném lidu a jak se svou věcí věc lidu ztotožňovala. Jestli kdo, byl to především bratrský duchovní, jenž žil v úzkém kontaktu s lidem, znal těžké a přitom stále horšících se sociální postavení malého člověka a zastával se ho ve jménu bratrského a usiloval o nápravu. Obrana Tůmova je čestný a vynikající dokument pro náboženské a sociální dějiny české. Český národ měl v té době dosti významných a vzdělaných mužů, významnějších a vzdělanějších než byl Tůma. Tůmovi však patří zásluha, že on viděl, co jiní neviděli, že jasnozřivě a do hloubky viděl masy chudých, tj. pracujících lidí v trapném jejich postavení, které sotva na koho z vyšších vrstev tíživě doléhalo. On vidí a nemlčí. Musí pozvednout svůj hlas ve prospěch těch, kteří jinak neměli zastání. A činí tak znovu, jak vidíme z dalších písemných projevů. Bídu utištěných pálivě nesl s sebou a burcoval veřejné svědomí, hříšný klid současníků, kteří „toho nic nevidí, co se chudým lidem děje od jejich pánů duchovních i světských“.

Jak účinně Tůma vedl svůj sociální boj, to nechť je patrno zejména z toho místa Spisu, kde staví do kontrastu zbídačení prostého lidu a panský luxus: Ten, jehož na každý den vídáš, nevěstčí okrasa se na něm vidí: oděv kejklířský, aparát královský, pak zlato na uzdách, na sedlech, na ostruhách; více jich ostruhy než oltářové skvějí se, stolové skvostní, pokrmy a knoflíky ozdobní, a z toho hodování, opilství a při tom hůsle a píšťalky a jiní hudební nástrojové, lisice oplývající, spižírny jich plné, měšcové plní atd.

Tůmův spis z r. 1502 má vedle velkého dosahu sociálního i průkopnický význam historickověděcký. Tento neobyčejný smysl pro historii zůstal pak již v Jednotě trvalým dědictvím. Spisy Bratra Tůmy jsou jakoby úvodem k velkému dějepisectví bratrskému. Bratr Tůma není pouhým kronikářem. Má značné vědomosti z historie domácí i světové, umí hodnotit a události pragmaticky spojovat.

2. V r. 1507 došlo v Hranicích na Moravě ke sporu mezi hranickým farářem podobojí Tomášem a hranickým knězem Šimonem. Šlo tu o přistěhovalého Bratra, povoláním soukeníka ze Štemberka, kterého hranický cech nechtěl mezi sebe přijmouti, protože byl sice oddán, ale před knězem bratrským a nikoli podobojím. Šlo o platnost manželství uzavřeného bratským ritem. Faráře podobojí se ujal lipenský učený farář Jindřich a Šimona bratrský sudí Tůma Přeloučský. Polemika vyšla tiskem 1507 jako Cedule B. Šimona, největší to dílo Tůmovo. Dojemná je v těchto listech rozhodnost, s jakou odmítá namlování protivníkovo, aby opustil Jednotu: „A jakož mi žádáš lepší moudrosti, nežli ji ukazuji, a pozdvíháš mé starosti bludem skloněné (odchýlené), abych prohlédl ku poznané někdy pravdě a k ní se navrátil, milý kněže, prosím tebe, nežádej mi toho, a naději mám, že tebe v tom neuslyším. A zachovej milý Bůh, bych se měl k tomu vrátiti“. „Věřme každý svému a sobě navzájem“, tak smiřlivě a ekumenicky končí Tůma tento bohoslovecký výklad o podstatě kněžství bratrského a podobojí.

R. 1508 přivalila se velká pohroma na Jednotu. Strana protivná konečně dosáhla svého. Nepřátelé Bratří vymohli na sněmu a na králi pověstný mandát svatojakubský proti pikartům, jenž byl vložen do zemských desk a nabyl tak trvalé platnosti. Také na Moravě byl vydán podobný mandát. To vedlo místy ke stíhání Bratří, mezi jiným i v Litomyšli a v Prostějově.
Tehdy píše Tůma Přeloučský jako sudí Jednoty litomyšlskému pánu Janu Kostkovi Tlustému, který ač člen Jednoty, z ustrašenecké obavy před králem počínal si proti Bratřím ostřeji než jiné vrchnosti, které zakazovaly jen veřejná shromáždění, ale jinak nečinili Bratřím potíže, kdežto Kostka zakazoval i tajná. Bratr Tůma psal mu proto 21. ledna 1509 z Přerova Psání a napomenutí, stěžoval si v něm, že se pan Kostka přátelí s úhlavními nepřáteli a litomyšlskému faráři uložil, aby nedovolil Bratřím na tamní hřbitov pochovávat. Své napomenutí v dopise Tůma formulovat nesmlouvavě a odvážně takto: nerad bych vaší milosti toho přál, aby vám měl Pán Ježíš říci: Sluho zlý, z úst tvých soudím tě.

Pan Kostka odpověděl už 24. ledna 1509 nevrle a podrážděně. Ve své odpovědi Tůmu ztepal. Ať se Tůma stará o své věci. „U tebe jest všech novin stok.“ „Chceš-li jiné ztrestati, dej se sám prve ztrestati.“ On, kostka, je povinen podle Písma poslušností k vrchnosti. Také jeho rod vzrostl a zbohatl v této poslušnosti. Přátelí se s Římany, ježto máte s každým žíti v pokoji.
Tehdy se ozval Tůma druhým listem panu Kostkovi. Nejprve si v něm pozasteskl. Nechť každý dobrý i moudrý na to mé psaní pohledí, zasloužil-li jsem takového odepsání, to bud Pánu Bohu poručeno. Pak vyvrací pisatel účinnými argumenty a jemnou ironií pánův opatrnický názor na poslušnost. Jde totiž o pravou poslušnost. Zlých příkazů vrchnosti nelze automaticky poslouchat. Tvůj praděd, připomíná Tůma Kostkovi, dostal Litomyšl, když podle Žižky neposlouchal krále Zikmunda ve zlém, ale jemu se protivil. Ale když později se dal v poslušenství krále Zikmunda a obléhal na jeho příkaz 1436 Hradec Králové, který Zikmundovi vzdoroval, to poslušenství zaplatil smrtí, neboť tam byl zabit. A otec tvůj a bratr tvůj také neposlouchali zlých zákonu a nepronásledovali Bratry, ač měli, v Litomyšli. Naopak je podporovali. A za jejich správy Litomyšl vzkvétala a rostla. Ty pak nyní spravuješ ostrým vtipem a moudrosti své poddané – až se mnohým stýská a nejen Bratři, i jiní lidé pryč z Litomyšle se stěhují! Ani tu tedy nezapřel Tůma své sociální cítění, když feudálnímu pánu nakonec odvážně vytkl, že svou bezohlednou správou škodí poddaným tak, že mu utíkají. A co se týče Kostková přátelení s římskou stranou: jen jim dejte zpět Litomyšl, a uvidíte, nevymetají-li vaše kosti z hrobů. Taková je jejích snášenlivost.

4. Současně s touto korespondencí psal také r. 1509 Tůma i Vilému z Pernštejna a prosil ho, aby jako již dříve přimluvil se u krále Matyáše za Bratry, když šlo o jejich vypovědění z Moravy, i nyní se za ně u krále přimluvil. Přitom si stěžuje na prostějovskou městskou radu, že zakazuje Bratřím tajné jejich noční schůzky, ač pán z Pernštejna přestává na zákazu veřejných bratrských shromáždění. — Tento Tůmův list mocnému Pernštejnovi je pozoruhodný také tím, že se v něm znovu uplatňuje výrazným způsobem nesmlouvavý sociální postoj autorův. Tůma neomezuje se jen na to, že se přimlouvá za Bratry, aby byli ochráněni od zuřivosti nepřátel, ale zároveň připomíná pánovi přetěžké postavení odíraného lidu: Král potřebuje peníze, vymáhá je u světských pánů a zemanů, zatím co bohatá církev díky králově přízni vlastní velké statky a kostelní poklady a používá jich bez zřetele na obecné dobro sobecky. Páni se pak zase hojí na svém poddaném lidu·— na konec je břemeno cele vloženo jen na chudé k zaplacení. Ó byť milý Bůh dal králi jeho milosti v srdce, aby pomyslil a skutkem učinil, kterak by církevním pánům zboží pobral a panování odňal, aby neměli nač pýchati a hříchů provoditi s kuběnami i jinak. Kdo by si při tom nevzpomněl na požadavek čtyř artikulů pražských, aby kněží po světsku nepanovali.

V tomto listě vyjadřuje také Tůma své smířlivé a ekumenické stanovisko k současným náboženským hádkám o to, která strana je výlučným držitelem pravdy. Činí tak typickým způsobem formou vtipné bajky: Byla jedna liška, která měla několik lišeněc a když od nich odběhla, počaly se hádati, pravě každá, že jest nejpěknější. A když zase k nim přiběhla, podaly toho na ní, aby mezi nimi vyřkla, která je z nich nejpěknější. A ona jim pověděla: Milé dcery, nechte toho hádání. Když budeme u kožišníka na bidle, on rozezná, která je nejpěknější. A tu, která bude nejpěknější, postaví napřed, a která škaredější, tu nazad. Taktéž, když, Bůh přijde k soudu, on pravým způsobem rozezná, kdo víru dobrou měl.

Vedle těchto uvedených pěti spisu, u nichž je autorství Tůmovo naprosto jasné, jsou ještě jiná díla Jednoty, na nichž, jak se má za to, Tůma spolupracoval s ostatními. Věc však není ještě bezpečně probádána. Také lze míti za to, že se některé spisy Tůmovy ztratily. Sem patří Tůmovo psaní jakémusi panu Zikmundovi z r. 1502 a dále Psaní B. Tůmy Přeloučského B. Vavřinci Krasonickému z r. 1506. Víme také, že r. 1503 vydal lipenský farář Jan proti Jednotě leták dnes nedochovaný. Bratr Simon odpověděl, ale lipenský farář nemlčel a ozval se znovu letákem Psaní kněze Jana panu Václavovi z Dobřenic do Brtnice r. 1503. Celou věc převzal Tůma, který odpověděl tištěnými letáky, dnes nedochovanými. Spory na čas utichly, ale znovu byly obnoveny po r. 1511. Tehdy předal Tůma spor Lukášovi Pražskému, jenž odpověděl r. 1513.
Bratrský kancionál z r. 1561 uvádí i jednu píseň Tůmy Přeloučského. To by ukazovalo na něho jako na básníka a pěvce. Více v tom ohledu není však známo.

Nedlouho před svou smrtí, snad r. 1515, měl Tůma ještě disputaci s římským farářem holešovským před jeho vrchnosti Albrechtem ze Šternberka a na Holešově o přijímání podobojí. Tůma se přitom odvolával na vykladače Písma Mikuláše z. Lyry. Holešovský kněz budil nelibost lidu svou útočností, vymáháním dávek i na nekatolících a kázáním o veliké důstojnosti kněží, kolikrátkoli slouží mši, vždy Krista znovu stvořují, ač P. Marie jej jen jednou porodila.
Jistě nebyla stará létu Tůmova dobou pokojného odpočinku.


VII. Smrt Tůmova a jeho zhodnocení

Tůma zemřel 23. února 1518 v Přerově ve vysokém věku osmdesáti let a po jednapadesátiletém kněžství. Pochován byl ve svém dlouholetém působišti na hřbitově v šíranském předměstí. Odešel syt jsa dnů i let. Mohl s uspokojením hledět na běh svého života, i když snad jeho poslední léta naplněna byla určitým nepokojem. Bratr Tůma byl totiž již velmi stár a vedení Jednoty víc a více přecházelo na energického a bystrého Bratra Lukáše, jehož reformy řádu bohoslužebného (přizpůsoboval jej řádu podobojí) se nelíbily Bratru Tůmovi, milovníku staré prostoty. Příznačně o tom mluví bratrská kniha úmrtí: „S Bratrem Lukášem nevelmi dobře byli k posledku. Mládenec za ním (Tůmou) klečívaje, slýchal jej modliti se: Pane, překážel-li bych tvému dílu, vezmi mne! I tak se brzy stalo.“

Tůma zemřel, když se byl dva roky předtím po smrti Krále Vladislava za jeho nástupce Ludvíka zase dočkal lepších časů pro Jednotu, jíž nyní v čele stanul nejstarší ze seniorů Bratr Lukáš Pražský. Při Tůmově smrti byla Jednota již důležitým činitelem v zemi. Z malé sekty vyrostla a stala se významnou společností. I sbor přerovský, jemuž se Tůma věnoval po dobu půl století, i po jeho smrti zdárně prospíval a udržel si zvučné jméno. Byl to jeden z nejpřednějších sborů Jednoty vůbec. Nezapomeňme, že tu pět let po smrti Tůmově přišel na svět mezi Bratřími neméně proslulý Jan Blahoslav. Setba Tůmova rostla a přinášela krásné ovoce.

Život Bratra Tůmy — jaká to překvapující a přitom organická cesta z nepatrných začátků k nejvyššímu metám. Začal jako neznámý krejčovský pracovník a odtud přes perná léta mladického sebevzdělávání, přes oživenou pustinu kunvaldskou, z chalupy Duchkovy ve Lhotce u Rychnova vede jeho cesta k hodnosti patriarchy Jednoty a k výraznému zjevu našich sociálních, literárních a kulturních dějin. Tůma tvoří s jinými sobě podobnými kořen toho, z čeho potom vzešly velké zářivé zjevy jako Jan Augusta, Jan Blahoslav, Václav Budovec až posléze Jan Amos Komenský. Arci není to žádný velikán, jako byl Hus nebo Komenský, je to osobnost menšího formátu, ale přitom zcela jistě utvářená z téže podstaty, zjev krásný, lidský, ušlechtilý a ryzí.

„Byl neocenitelný pro své samoucké vědomosti bohoslovecké, spojené s přirozenou chytrostí, bystrostí a přirozeným vtipem, o němž svědčí jeho pozdější spisy, a jeho skromnost u nesobeckost zjednaly mu všeobecnou důvěru. Byl nadto z oněch prvních tří kněží Jednoty představitelem starobratrské tradice,“ tak správně a výstižně charakterizuje Tůmu historik Müller a dodává, že slabší jeho stránkou byla správní a organizační dovednost. Leč co my dnes o Tůmovi víme, svědčí o pravém opaku. Přerovský sbor a moravská větev Jednoty jsou toho vynikajícím dokladem.

Bratr Tůma jako mravní a duchovní osobnost v našich dějinách je nevšedním zjevem nesobeckého a pokojného, hluboce opravdového, vážného a zbožného člověka, písmáka s živým, vnímavým smyslem pro to, co se děje kolem ve společnosti, a který se proto ve zmatcích doby vypracoval, v ní se dovedl dobře orientovat a jít neúchylně za velkým cílem, nehledaje při tom svých, ale vyšších věcí.

  

Josef Závodský, in Kostnické jiskry 42 (1957), č. 27, s. 4

 

 


  TŮMY PŘELOUČSKÉHO
s
pis
O původu Jednota Bratrské a o chudých lidech
 

xxx

xxx

  Ukázka rukopisu (list 68a) Ukázka rukopisu (list 91b)
   
 


BRATR TŮMA PŘELOUČSKÝ

 Hnutí husitské, jež umožnilo malému poddanskému městu Přelouči vystoupit z nepaměti na dějinné fórum, dalo také našemu lidu mnohé vynikající osobnosti. Mezi ně náleží i velký rodák husitské Přelouče, Bratr Tůma Přeloučský. Narodil se zde krátce po bitvě u Lipan, asi 1435 z malého pracujícího lidu a vyučil se řemeslu. Jako krejčovský tovaryš dostal se už r. 1454 do společnosti rozhodných husitů, ovlivněných spisy Chelčického. Ti se pod vedením Řehoře Pražského shromažďovali nejprve kolem Jana Rokycany v Týnském chrámu a potom r. 1457 založili ve východních Čechách v Kunvaldě první sbor Jednoty Bratrské. Bratr Tůma byl jeden z jeho zakladatelů. Tehdy osvojil si Tůma poměrně velkou znalost latiny, pak vzdělání patristické i právní. I v lékařství se prý vyznal. Roku 1467 za válek krále Jiřího Poděbradského proti křižákům zvolen byl ve Lhotce u Rychnova mezi první tři duchovní nově vzniklé Jednoty bratrské a po krátkém pobytu ne Přeloučsku, kde měl disputaci s Tomášem z Bělé Rohovládovy, poslán byl na Moravu do Přerova, kde v padesátileté drobné a vytrvalé práci položil základ k vybudování vynikajícího sboru přerovského i důležité moravské větve Jednoty. Přerov musel být napřed městem Tůmy Přeloučského, aby se později mohl stát městem Blahoslava a Komenského.

Teprve stará léta Tůmova jsou ve znamení vrcholné jeho veřejné činnosti. V zimě 1500–1501 spolu s Vavřincem Krasonickým jde, ne bez obav o život, do Olomouce, kde se účastní disputace s inkvizitorem doktorem Henrikem Institorisem, kterého poslal papež na Moravu vyhledávat a potírat kacíře. Hned po dispiutaci vydal Institiris proti Jednotě a nepřímo proti Tůmovi obšírný latinský spis Clypeus (Štít). Rázu neurvale útočného a pomlouvačného. Útoky toho druhu se množí a tak se Tůma chápe pera, stává se spisovatelem.

Roku 1502 vychází jeho velmi sympatický a sned nejlepší „Spis o původu Jednoty bratrské a o chudých lidech“, jenž je nejen úvodem k potomnímu dějepisectví bratrskému, ale i významným dokumentem pro sociální dějiny našeho lidu. Tůma se vřele ujímá utiskovaného pracujícího lidu proti feudální panské zvůli a přibíjí ji na pranýř.

Odkaz na tento spis najdeme i ve velkolepém Památníku české literatury v Praze na Strahově. V dalších letech napsal Tůma ještě čtyři spisy rázu obranného. Jsou adresovány do Hranic a Lipníka, do Litomyšle a do Prostějova. Tento poslední proslulému Vilému Pernštejnovi, pánu Pardubic. Také i tyto spisy vynikají vřelým zájmem o bědné a stále se horšící postavení opuštěného pracujícího venkovského člověka.  Do konce svého dlouhého života Tůma zůstal důsledným zastáncem lidu, z něhož vzešel, s nímž žil a jemuž sloužil. Tůma napsal ještě několik jiných spisů, ale ty se naneštěstí ztratily. Ve všech se ukazuje jako obratný a hbitý stylista snadno srozumitelné a vtipné dikce. I tu je patrna jeho lidovost. S Krasonickým patří mezi nejlepší spisovatele Jednoty té doby. Jeho dnes známých spisů je pět.

Pokojný a skromný Tůma, vynikající smířlivostí, dočkal se konce toho, že byl postaven r. 1501 v čelo Jednoty bratrské jako sudí a tu zůstal na nejvyšším místě i v kritických letech pronásledování způsobeného jakubským mandátem z r. 1508, až do své smrti, která nastala r. 1518 v jeho působišti v Přerově. Zde také byl pohřben.

Tůma Přeloučský jako spoluzakladatel a budovatel Jednoty bratrské, spisovatel, historik a sociální zjev, je arci osobností menšího formátu než byl Mistr Jan Hus, ale my vidíme, že je nicméně z téže podstaty jako Hus. Od Tůmy vede přímá cesta až ke Komenskému, v němž dílo téže Jednoty vyvrcholilo.

Osobnost Tůmova zapsala se natrvalo krásným způsobem nejen do historie Jednoty bratrské, ale i do našich dějin národních, literárních a sociálních, do našich dějin náboženských a kulturních vůbec. Jan Blahoslav mu vydává svědectví, že byl muž znamenitý a že jiné převyšoval.

Dějinný význam Tůmy Přeloučského a jeho díly se dá celkově charakterizovat takto:

1.    Spoluzakladatel Jednoty bratrské, jeden z prvních kněží, budovatel slavného sboru
         přerovského a zejména moravské větve Jednoty, které za tolik vděčíme
.

2.   Patří s Krasonickým mezi nejlepší bratrské spisovatele v první třetině 16. století.

3.   Zakladatel slavného bratrského dějepisectví, jež pak vrcholí v Aktech Jednoty.

4.   Rozhodná zastánce chudého lidu proti feudální panské zvůli.

5.   Celou svou bytostí je to osobnost ekumenicky smýšlející, pokojná a smířlivá.

 

Josef Závodský in: Theologická příloha Křesťanské Revue 24 (1957), s. 50–56

 


 
Links:

http://zavodsky.webz.cz

http://kostel-evang.webzdarma.cz

http://oberfeld.wz.cz

http://krizenecky.webz.cz

http://dobias.webz.cz

http://orloj.webz.cz

http://kolin-battle.czechian.net

http://chvojka.webz.cz/

[CNW:Counter]